Preference pravé mozkové hemisféry u autistického dítěte – úryvek z knihy A Miracle to Believe In od Barryho N. Kaufmana

09.01.2016 05:56
Jak jsem Robertita pozoroval, začal jsem vnímat určitý vzorec. Koncem dne mé přesvědčení zesílilo. Devadesát procent chlapcova repetitivního chování, včetně kroucení prsty, vycházelo z jeho pravé ruky. Také měl tendenci třepat pravou nohou, když ležel na zádech. Byla pravostranná preference odrazem stranově převažující mozkové funkce?
Když jsme mu ukázali jídlo, okamžitě po něm sáhl. Když jsme ale jídlo zakryli papírem, přestal se o něj zajímat. Jakmile se mu ztratilo z dohledu, přestalo v jeho mysli existovat. Klasická dysfunkce paměti. Robertito, téměř šestiletý, postrádal schopnost podržet si věci v mysli, funkci, která se obvykle u dítěte vyvíjí ve věku šesti měsíců. Postrádal schopnost třídit, zpracovávat a uchovávat informace. Vše existovalo jen v přítomnosti. Jeho mysl byla jako obrovské skladiště dat a komplexních souborů, vše bez soupisu a referenčního systému. Žádné kategorie. Žádné složky pro zvířata, budovy, hračky a osoby. Každá položka zůstávala odděleně, stěží vysledovatelná v bludišti jeho mozkové kůry.
Stejně jako kojenec, zůstával Robertito orientován na pravou mozkovou hemisféru, aniž využíval a rozvíjel schopnosti svého levého mozku. Děti v časných vývojových stadiích využívají pravou hemisféru svého mozku. Svět je vstřebáván jako série obrazů a představ, nepříliš propracovaných, ale využitelných na hrubé a primitivní úrovni. Jak dítě dozrává, začíná se učit gesta, výrazy a slova jako symboly. Aktivita se přesouvá do levé části mozku, sídla myšlení, komunikace a poznávání.
Retikulární formace umístěná na mozkové bazi funguje jako kódující počítač. Podobně jako monitor v obrovském železničním systému přesměrovává informace k identifikaci a uchování a stejně tak k budoucímu vyhledání … komplexní proces, který bez problému funguje u většiny z nás. Auto je auto. Snadno dokážeme přemýšlet o několika různých typech, velikostech a značkách, aniž bychom je museli mít na očích. Lehce si zapamatujeme obličej své matky. Nikdy si ji nespleteme se sousedkou nebo usmívajícím se babičkovským obličejem na krabici snídaňových křupek. Když dostaneme hlad, okamžitě pomyslíme na jídlo, přičemž často uvažujeme o konkrétních lahůdkách, kterými bychom vyhověli momentálnímu rozmaru naší chuti.
Pro Robertita Soto nebyl hlad spojen s jídlem. Pokaždé, když uviděl svou matku, bylo to, jako kdyby ji viděl poprvé. Ne, že by nelnul k té ženě, která ho porodila; prostě ji neznal a ani nevěděl, jak ji má poznat. Lidé byli prchavé obrazy, které mu běžely před očima. Příležitostně si vytvářel obrazové asociace pro konkrétní věci. Častěji mu ale to, co viděl a slyšel, nedávalo žádný smysl. Jeho percepční ústrojí bylo normální. Nervy se zdály být intaktní. Přesto informace zvenčí, zdálo se, nikdy nevytvořila čistý a souvislý obraz. Svět zůstával matoucím chaosem beze smyslu.
Proces pozorování se stal pro tohoto chlapečka obtížným a nepřinášejícím žádné uspokojení. A tak přestal pozorovat a učit se. Zůstával ve stavu primitivní pozornosti; ztracený, odpojený, osamělý, kromě uklidňujících pohybů a sebestimulačních her, které hrál sám na svém uzavřeném vnitřním okruhu. Byl bavičem, stejně jako zabavovaným.
A tak když u jiných dětí došlo k přesunu do levé hemisféry, Robertito zůstal zaseknutý. Buňky se během posledních pěti a půl let vyvíjely a rostly bez jakéhokoli tréninku. Kdybych nějakému dítěti na prvních pět let jeho života svázal nohy dohromady, svaly i nervy v nich by díky nedostatečnému používání seschly. I kdybych ho rozvázal a nechal chodit, dítě by zůstalo zmrzačené nebo by se naučilo jen belhat na ochablých nohách. Stále jsem si představoval buňky v Robertitově levé hemisféře. Nevyužívané. Bez daru cvičení. Doslova město duchů v jeho mysli.
Ačkoliv třepal pravou rukou, s předměty manipuloval levou. Nakláněl hlavu, což ilustrovalo spoléhání na levé ucho při vnímání zvuků. Jeho levé chodidlo se zdálo být o kousek víc pod kontrolou než pravé. Protože tělesné funkce jsou řízeny opačnou stranou mozku, větší šikovnost na levé straně těla by podporovala jeho větší závislost na pravé straně mozku. A co encefalogramy? Jemná přerušovaná aktivita v levém frontálním laloku. Lékař diagnostikoval poškození mozku. Mohlo by být následkem nedostatečného používání? Nevykazovaly by děti, jimž byly svázány nohy, konkrétní známky poškození svalů a nervů? To obrovské množství ztraceného času mě ohromilo. Všechny ty roky nepoužívání. Robertito bude muset být nějak motivován, aby vyskočil ze svých obvodů a vydal se do nezmapovaného území svého mozku, prošel městem duchů, vylezl na horu, tak vysokou, tak obtížnou, tak neobhajitelnou, že se logika vzpírala možnosti takové cesty. Tento zvláštní chlapec nijak netrpěl při běhání tam a zpátky po podlaze obývacího pokoje. Nezdál se být deprimovaný vlivem nějakého nedostatku nebo zanedbávání. Jeho čistý a blažený výraz připomínal tibetského mnicha, který po letech intenzivního studia a disciplíny nalezl v putování uvnitř sebe sama svou jednotu s vesmírem. A tak Robertito Soto putoval svým vnitřním světem a navzdory močení a kálení, jež jeho plenky sotva pobraly, a navzdory zvukům a bizarnímu chování, které nezasvěceného pozorovatele děsily, tento chlapeček nalezl svůj vlastní smysl světa.
Jeho „ismy“, tyto repetitivní pohyby a rituální houpání, kroucení a točení, se staly něčím víc, než jen sebestimulujícím chováním. Byly odměnou a vzpruhou. Nelišily se od hypnotických zpěvů východních mistrů nebo gregoriánských chorálů v klášterech Západu, Robertitovy pohyby a zvuky zaplavovaly jeho mozek alfa vlnami a přinášely hypnotický klid a mír, jehož většina z nás stěží kdy dosáhne. Proč jej potom rušit? Kvůli Francisce? Kvůli Robymu? Kvůli Robertitovi?
 
 
Z knihy „A Miracle to Believe In“ (Barry Neil Kaufman, vydáno 1982) přeložila Věra Havelková
Zpět