O základních principech programu - z knihy A Miracle To Believe In (B. N. Kaufman, 1982)

Náš maraton zkoumání, testů, sezení s videem a několika individuálních sezení s dialogem Volby byl u konce. Suzi a já jsme na tenhle večer čekali týden. Laura čekala přes rok. Franciska a Roby čekali téměř dva roky. Robertito čekal celý svůj život.

Znovu jsme si zopakovali základní premisy našeho přístupu, „důvěřovat sobě i Robertitovi.“ Zdůraznili jsme všepronikající postoj „milovat znamená být s ním šťastný“, který bude tvořit stěny pomyslného lůna, v němž jej budeme učit. Jelikož Robertito nemůže pochopit náš svět, půjdeme my k němu do jeho světa. Budeme napodobovat jeho aktivity nejen proto, abychom se pro něj stali snáze stravitelnými, ale také jako konkrétní způsob vyjádření, že jej akceptujeme. Ukázat, že nám na něm záleží. Aby naše láska byla více než jen verbálním vyjádřením, ale skutečnou prací s tímto dysfunkčním dítětem. Nebudeme ho soudit, označovat jeho chování za dobré nebo špatné. Nebudou žádné podmínky a žádná očekávání. Nemusí podávat žádné výkony nebo dosahovat nějakých cílů, aby si získal nebo udržel naši péči a zájem.

Nejprve se pokusíme o kontakt. Pak, pokud otevře dveře a dovolí nám vstoupit, pokusíme se mu pomoci najít jeho vlastní motivaci k tomu být s námi. A nakonec, všechny aktivity rozdělíme do malých, jednoduchých částí, aby byly stravitelnější.

Každý dostal speciální kontrolní seznam, který jsme navrhli pro každotýdenní monitorování Robertitova chování a reakcí. Jak časté je jeho repetitivní chování nebo „ismy“? A jak dlouho trvají? Navázal oční kontakt ať spontánně či na vyžádání? Jaké byly jeho výrazy obličeje a emoční v, ýrazy? Jaké byly jeho reakce na známé a neznámé, nové lidi? Jaké na známé a neznámé předměty? Vyjadřoval nějaké své potřeby či přání strkáním, taháním, ukazováním, pláčem nebo zvukem? Ovlivnil příjem potravy nějak jeho interakce? Inicioval nějaký kontakt? Jakému jazyku (slovům, větám, pohybům, znakům) rozuměl?  A co fyzický kontakt a dovednosti? Nějaký posun k sebeobslužnosti, např. při oblékání nebo tréninku na záchod? Seznam se rozrostl na tři stránky. Každý záznam nám pomáhal vidět našeho speciálního přítele jasněji.

Chtěl jsem, aby všichni věděli, včetně Rauna, že každý z nás má něco zvláštního, čím může přispět. Přestože Suzi a já jsme je všechny školili, netoužili jsme stvořit repliky sebe sama. To by ve skutečnosti snížilo hodnotu každého jednotlivce. Vytvořili jsme obecnou náplň, ale každý jednotlivě bude vyučovat svým vlastním stylem. Francisca už prokázala nadání k pohybu a tanci, Roby byl spíš na atletické a akrobatické kousky. Laura k nám vnesla svůj dar hudby, vyjádřený hlasem a hrou na hudební nástroje. Chtěli jsme, aby každý byl sám sebou, využil své nadání a záliby jako funkční prvky v procesu výuky.

Mluvili jsme o tom, že chceme být entuziastičtí a fyzicky vřelí, pokud to Robertito dovolí. Navázat jakýkoli lidský kontakt, ať už prostřednictvím hry s míčem, hudebním nástrojem, skládačkou, tužkou nebo tanečkem. Důležité bylo věnovat pozornost každému signálu, který nám dítě dá … protože za celý den můžeme mít jen jednu nebo dvě příležitosti k nastolení spojení.

K naší práci jsme používali středně velkou místnost. Díky umístění ve druhém patře jsme byli chráněni před jakýmkoliv hlukem doléhajícím z jiných částí domu. Nechali jsme holé zdi, abychom minimalizovali rušivé prvky. V jednom rohu byl stůl a dvě židle. U dveří byly narovnané polštáře a opěradla na záda.

Suzi neměla žádné potíže s jazykem. Dokonce i Bryn mluvila s určitou lehkostí. Naše další děti, Laura a já jsme se museli spolehnout na své studium a listy papíru s nejběžnějšími španělskými idiomy a slovy připevněné na zdech. Ironií bylo, že jednoduchost našeho vyjadřování se ukázala mnohem ideálnější než plynulost řeči Sotových nebo Charlotty. V neustálé snaze zjednodušit vstup do Robertitova světa jsme chtěli omezit nástrahy řeči používáním jedno- nebo dvouslovných vět … dokonce použitím jediné slabiky pro nejdůležitější slova. Ale pokud Sotovi, Charlotta nebo kdokoliv z nás chtěl vyjádřit své nadšení a lásku dlouhými španělskými nebo dokonce anglickými větami, mohlo to být jakkoli … protože cit vyjádřený mezi řádky těch slov může zasáhnout Robertita více než význam jednoho konkrétního slovíčka. Omezenost verbálního vyjadřování vyhovovala předpokladu pro učení. Spíše než se ptát: „Robertito, chtěl bys dnes ráno mléko“,  bylo jednodušší,  „Robertito, chceš mléko?“ nebo jen, „Mléko?“

Sotovi přivezli s sebou z Mexika krabici hraček. Přidali jsme k nim i naši vlastní sbírku pomůcek. Laura věnovala některé věci jako hudební nástroje a výtvarné potřeby. Jiní přátelé, kteří věděli o naší práci s Robertitem, nám dali krabice s použitými hračkami. Ale naše potřeby byly vlastně vcelku jednoduché. Přinesli jsme do místnosti jen ty nejjednodušší hračky; kostky, vkládací krabičky, stavěcí kelímky a kroužky, velké korálky a šňůrku, pár jednoduchých skládaček, dírkovanou desku a několik hudebních nástrojů.

Prvotní zaměření bude na navázání očního kontaktu. Už Robertita nenecháme, aby jedl sám. Budeme ho krmit v úrovni očí a vytvoříme tak další příležitost, aby nás uviděl. Možná se podívá přes lžíci s jídlem a zachytí úsměv nebo veselé mrknutí.

„Je toho tolik, co si musím zapamatovat,“ vyrazila ze sebe Franciska, která seděla na bobku na podlaze. Poklepala na rameno Charlotte, která ihned přeložila její slova. Laura souhlasně pokývala hlavou. I ona si to myslela.

 „Tady není nic k zapamatování,“ vysvětlil jsem. „Vážně si nemůžeš nacvičit nebo se našprtat zpaměti techniky, pokud chceme následovat dítě, jít s ním a v každé chvíli mu důvěřovat, že dělá to nejlepší, co umí. Proto mluvíme o tom, že nejprve je třeba pracovat na sobě, abychom zůstali otevření. Máme tu čest se s lidskou bytostí a situací, která není statická.“

„Francisko, Rha,“ poznamenala Suzi, „já si vždycky před každým sezením s dítětem projdu své zápisky … pro takové připomenutí. Potom odložím poznámky a uvolním se, a snažím se být tak milující, tak akceptující, jak jen to jde.“

„Já těžko,“ zašeptala Laura. „Kdybych to tak uměla.“

„Chceš?“ zeptal jsem se.

„Ty víš, že ano,“ odpověděla. Aby zakryla své rozpaky, udělala strašidelný helloweenský obličej. Francisca a Roby na ni zírali. Charlotte se jízlivě uchichtla.

„Rha, jen buď sama sebou,“ řekl jsem.

Naklonila se a poklepala mi na ruku. „Díky, Papa Bear,“ odpověděla.

Rozvrh sezení s Robertitem pokrýval nejméně dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Využijeme každou chvíli, kdy je vzhůru. Měli jsme tři měsíce … snad. Chtěli jsme využít každý den, každou hodinu, každou vteřinu. Ale intenzita kontaktu a naše odezvy na jeho sporadické signály nepřevážily důležitost našeho postoje. Čas nebyl tím učitelem. Moudrý stařec se nestává moudrým jen tím, že je starý.