O vhodném prostředí - z knihy A Miracle To Believe In (B. N. Kaufman, 1982)

Roby si odkašlal, hlasitě polkl a pak se mě zeptal: „Budete ho učit, jak jíst příborem?“
„Ó,“ usmál jsem se, „my se ho vlastně teď, Roby, nesnažíme naučit něco konkrétního. Co děláme, není právě teď vůbec důležité. Chceme nejdříve navázat spojení, vystavět mosty. Oční kontakt je naprosto nezbytný. Děti se učí kopírováním, napodobováním. Jestli se Robertito na nás nebude dívat nebo nás nebude poslouchat, pak se samozřejmě nenaučí, jak se chováme v určitém prostředí a jak se může chovat on.“ Odmlčel jsem se, chtěl jsem, aby všechno strávili … a mohli se na cokoli zeptat, pokud by chtěli.
„Protože je to pro něj o tolik těžší, než pro průměrné dítě,“ pokračoval jsem, „musíme být obzvlášť opatrní, musíme mu vytvořit speciální prostředí. Například je velmi citlivý na zvuky. Když je bombardován zvuky, tak prostě vypne sluch, aby se ochránil. Pro vás i pro mě kašel zní jako kašel. Ale pro Robertita možná zní jako zemětřesení. Takže mu zkoušíme předkládat hudbu i svá slova velmi opatrně a jemně.“
„Ano, ano,“ řekla Franciska. „Všimla jsem si, že má tendenci víc třepat rukama, když je v místnosti s mnoha lidmi. Lidé dělají spoustu hluku.“
„A navíc,“ poznamenala Suzi, „jsou lidé také vizuálně velmi nároční.“
„Začíná to do sebe zapadat,“ řekl Roby s velkým vzrušením. „Teď, jak jsi to řekl, vzpomínám si, jak jsem ho sledoval, když se díval přímo na malý červený náklaďák, který jsme mu kdysi dali. A také na kouli u dveří. A na chromovanou nohu od našeho jídelního stolu. Ale obvykle se nedíval přímo na člověka. Vlastně je mnohem uvolněnější, když je sám. Vypadá tak zmateně, když je okolo hodně lidí, to je pro něj to nejtěžší. Nikdy dřív jsem si to neuvědomil.“
„A co z toho můžeš vyvodit?“ zeptal jsem se.
Roby přikývl. „Že pokud s ním budeme chtít být v kontaktu nebo ho budeme chtít něco naučit, je nejlepší, když u toho nebude spousta lidí – jeden na jednoho, jako tady. Teď opravdu chápu význam té koupelny.“