O sebevědomí a lehkosti - úryvek z knihy A Miracle To Believe In (B. N. Kaufman, 1982)

 „Ra,“ zavolala Suzi. „Ahoj, Ra.“ Vešla do bytu se stejnou lehkostí, s níž by vešla do vlastního domu. Cesta plná překážek v kombinaci se zchátralým exteriérem vždy vytvářela iluzi příchodu do „země zaslíbené.“ Starožitný vzhled nábytku uvnitř vyvažovala modrá orientální rohož. Lauřiny vlastnoruční malby visely vedle starodávných hudebních nástrojů vystavených na zdi. Suzi zaslechla jemný zvuk flétny přicházející z kuchyně. Grácie, s níž Laura přecházela od saxofonu ke klarinetu k piánu k flétně ke kytaře jí fascinovala.

Ty tóny poznala okamžitě. „Claire de Lune,“ podivila se. Vzpomínky ji bombardovaly jako starý film. Před dětmi, před Volbou, před manželstvím měla sedmiletý milostný románek s pianem. Přehrávala ten kus k dokonalosti víc než jakýkoli jiný. „Claire de Lune“ přinášela naději na romanci a vysvobození v jisté době v jejím životě, kdy se tkanivo její rodiny napnulo a roztrhlo se. Desetiletá Suzi často přišla domů ze školy, jen aby našla dveře zamčené a nikoho doma. Jednou odpoledne čekala tři hodiny v mrazivém dešti, schoulená pod stříškou u vchodu v šatech nasáklých deštěm. Znovu a znovu si v hlavě přehrávala „Claire de Lune“ a tiskla si ruce k bokům, aby se tolik netřásla. Držela se té hudby, i když začala plakat, jak už dál nedokázala odolávat tlaku močového měchýře; bylo to tak trapné, jak teplý proud protékal mezi jejíma nohama. Vzpomínka pohasla.

Lauřina hra na flétnu ji znovu naplnila. Pozorně poslouchala, dokud poslední lyzický tón nedozněl.

„Úžasné,“ zavolala Suzi a nadšeně zatleskala.

Laura strčila hlavu do dveří a usmála se. „Ty špióne,“ vrazila do místnosti a pevně Suzi objala.

„Všimla jsem si toho speciálně prostřeného stolu na verandě. Oslavujeme?“ zeptala se Suzi. „Tak nějak … chci říct, já slavím. Víš, co to pro mě znamená, že mě ty a Bears chcete v Robertitově programu. Stále vzpomínám, jak jsi mě trénovala pro práci s Raunem. To je teda bláznivá ženská, myslela jsem si. Ona chce ‚mně‘ svěřit svého syna. Laura se mateřsky usmála. „Teď je Raun částečně i můj.“ Pročistila si hrdlo a udělala pauzu, aby našla slova. „Vlastně, napsala jsem pro tebe píseň … takovou pro tebe a pro Robertita. Tak proto to tajemné pozvání.“

Suzi přítelkyni objala. „Tos vážně udělala?“

„Uh-hm,“ kývla Laura. „A teď mě nebij.“

„Poslouchej, troubo,“ Suzi držela přítelkyni za ruce a pevně je stiskla, „ Cítím se velmi, velmi … poctěna. A vím, že Robertito, svým způsobem, bude taky. Vážně!“

Laura zapálila svíčku, aby vytvořila atmosféru koncertu. Vytáhla svůj sopránsaxofon z pouzdra a naladila jej podle piana. Ačkoli už vystupovala v klubech a na recitálech, cítila, jak jí stoupá horko do tváře. Použila by jakoukoli asociaci, aby dokázala otevřít tu jemnost, která jí často unikala. Čelisti se jí napjaly, jak nastavovala rty na plátek, aby každý tón byl kulatý, tělnatý a čistý jako archivní víno. Laura chtěla, aby ji její láska k Suzi a k nástroji přenesla blíž k Robertitovi a, konečně, i k ní samé.

Později, když upíjely víno na verandě, byla Laura velmi tichá, když Suzi mluvila o Robertitově programu.

„Ra, děje se něco?“

Laura pokrčila rameny a vzdychla. „Jak je to možné, že mě tak lehce přečteš?“

„Protože vypadáš jako strejda Charlie!“ Obě se zasmály. „Chceš o tom mluvit?“ zeptala se Suzi.

„Začínám být nervózní. Vím, že o mě máte za vyškolenou, ale … Robertito je úplně něco jiného.“

 „Jak to myslíš?“ zeptala se Suzi.

„Je tak velký a starý. Ježíši, a pak je tu ten zmatek s jazykem. Jsem úplně neschopná, když přijde na cizí jazyky. Z němčiny jsem měla čtyřku … a to byla laskavost. Podívej, budu o tom mluvit s Bearsem na svém sezení. Nechci tě obtěžovat svýma sr….ma.“

Suzi rukou otočila Lauřinu tvář k sobě. „Hej, jestli chceš teď o tom mluvit, tak jsem tady.“

Dívala se na Suzi s očekáváním. „Jen mi řekni, myslíš, že pořád budu dobrá učitelka?“ Tu důležitější část otázek, které ji znepokojovaly, si nechala pro sebe.

„Ra, můžu si myslet, že budeš ta nejúžasnější učitelka, ale co z toho. To ti nepomůže. Co myslíš?“

„Vím, že jsem dobrá u svých studentů. Cítila jsem se tak čistě, když jsem pracovala s Raunem. Ale to bylo před dvěma lety.“ Vzdychla. „Každou chvíli se to ztratí, pak jsem zase ok, dokonce úplně sebejistá. Střídá se to nahoru dolů.“

„I když jsi nervózní, máš svázaný jazyk; i když dostaneš okno a ty zapomeneš celou svou španělštinu, všechno, co musíš udělat, je následovat ho a pro něj to bude dar.“

Laura pokývala a usmála se. „Ještě jedna hloupost.“ Zvedla ruce. „Ok, ok, neříkej to. Pokud na to myslím, není to hloupost. Vidíš, učím se.“ Naklonila hlavu.

„Roby a Franciska jsou úžasní lidé, ale jsou tak, tak, aah, uhlazení … víš, jako formálně strnulí, pořád tak vážní. Nedokážu s nimi být sama sebou.“ Začala se hihňat. „No, vem si třeba tuhle hloupost. Vzpomínáš, jak dlouho trvala naše poslední schůzka? Tak celý večer jsem zadržovala prdění.“ Suzi se zasmála. „Víš, co to pro mě je? Na mojí dietě o rýži a fazolích. Umíš si to představit?“ Laura i Suzi se hystericky smály. „Představ si, že přímo uprostřed nějaké detaiulní diskuze o funkci levé a pravé hemisféry se nakloním ke straně, hrneček s čajem v ruce, a vystřelím jeden pořádnej do obýváku.“

„Tak to je skutečný problém,“ řekla Suzi s předstíranou vážností. „Řekla bych, že buď změň dietu, nebo si pořiď tlumič.“