O rodičovských obavách - úryvek z knihy A Miracle To Believe In (Barry N. Kaufman, vydána 1982)
Francisca zahájila sezení Volby. „ Bearsi, cítím se teď o tolik lépe, když jsme sem přijeli. Snad bys nám mohl říct, jak myslíš, že bychom měli s Robertitem začít.“
„Dobře, chápu, že to chceš vědět, ale promluvme si o tom, proč jsme teď tady. Tohle je velmi speciální čas, ne pro mě, abych mluvil, ale pokud chcete, je to čas pro vás oba, ve kterém můžete prozkoumat, odhalit a možná zbavit se jakýchkoliv pocitů neštěstí, zmatku nebo pochyb. Co děláme s Robertitem, postupně pochopíte. Ale jak jste se poučili tam v Mexiku, tou jedinou nejdůležitější část programu je naše osobní pohoda a postoj … jednoduše ne to, co děláme, ale jak to děláme.“ Pečlivě jsem pozoroval jejich tváře a pokračoval jsem.
„Pokud jsme v nepohodě, byť jen docela nepatrně, jsme roztěkaní. Pokud se by například Charlotte pohádala se svou matkou a při práci s Robertitem by na hádku stále myslela a byla přitom naštvaná, pak by se tím proměnilo celé její chování. Řeč jejího těla by byla upjatá. Výraz jejího obličeje by byl strnulý. Všechny možné věci v jejím těle by se změnily, sekrece hormonů a enzymů … dokonce i vůně její kůže. Protože Robertito nevyužívá slova ani jiné symbolické znaky k vnímání vnějšího světa, je možná tím citlivější na jemné změny v naší náladě. I když náš hněv a nepohoda s ním nemusejí mít nic společného, on to neví. Všechno, co ví, je, že prostředí, které jsme vytvořili, není absolutně milující, plně akceptující, vševítající. Zvířata často interpretují naše strachy jako nepřátelství. Robertito to může vnímat stejně.“
Když Charlotte dokončila překlad mých slov, Francisca a Roby důrazně přikývli.
„Plně rozumím tomu, co říkáš,“ začal Roby. „Považoval jsem to v Mexiku za náš hlavní problém. Byli jsme zmatení a ustaraní, obzvlášť ke konci. V té době byl Robertito nejméně vnímavý a nejhůře zvladatelný.“
„Roby, proto je tento čas tak důležitý.“ Chtěl jsem se vnořit do jejich hlav a pomoci jim to uvidět. „Proto jsme věnovali mnoho večerů hovorům o našich pozorováních a sdílení svých myšlenek. Každého proškolíme a pak několikrát týdně budeme sledovat … a tady budeme mít také společná sezení kvůli zpětné vazbě. Ta probíhají jako takové diskuze o programu. Teď se tu ale snažíme o něco daleko méně předpověditelného, ale zřejmě mnohem zásadnějšího, co nám pomůže být dobrými učiteli. Je to tak, že než získáme pocit absolutní pohody a láskyplný přístup k Robertitovi nebo komukoli, o koho právě jde, musíme být nejdřív v pohodě a láskyplní sami k sobě.“ Na vteřinu jsem se dotkl jejich rukou. „Takže tohle je čas pro vás. Zajdeme jen tam, kam chcete, abychom šli.“
Roby přimhouřil oči a pak se zamyšleně podíval z okna. Francisca mi věnovala jeden z nejměkčích, nejotevřenějších úsměvů, jaký jsem kdy na její tváři viděl. Pak téměř nesměle zmizel ten výraz z její tváře a ona si založila ruce před sebou. Zpět do práce … jakoby tyto něžné obnažené emoce byly oddělenou a odlišenou, spíš než integrální, součástí jejího hledání cesty k synovi.
„Možná, že jim brání má přítomnost,“ řekla Charlotte jemně.
„Možná byste se jich mohla zeptat,“ navrhl jsem. Položila jim otázku, ale oba ji ujistili, že mohou zcela svobodně vyjádřit cokoli, co jim přijde na mysl. Přešly dvě minuty ticha.
„Před dvěma týdny bych mohla mluvit o mnoha věcech,“ začala znovu Francisca. „Ale co jsem tady, cítím ve všem mnohem větší sebedůvěru. Vím, že je toho mnoho, co se musím naučit, ale proto tu jsme, abychom to udělali, ne?“ Kývala na odpověď na svou vlastní otázku a hlava se jí nadšeně houpala. „Je tu něco, Bearsi, o čem přemýšlím. Nevím, jestli jsem kvůli tomu nešťastná, ale dělá mi to starosti.“
„Co ti dělá starosti?“
„Ty víš, že jsme se opravdu snažili pro Robertita něco udělat. Udělali jsme všechno, co jsme mohli. Možná jsme … měli přijít předtím.“ Pohlédla na svého muže, stiskla mu ruku a pak se zhluboka nadechla. „Bearsi, myslíš, že je moc pozdě?“
„Moc pozdě na co?“
„Moc pozdě, abychom mu mohli pomoct.“
„Kdybych odpovídal já, mluvil bych o tom, čemu věřím. Mohlo by ti víc pomoct, když pochopíš, čemu věříš. Věříš tomu, že je moc pozdě?“
Francisca kousala konec pera. Dvakrát otevřela ústa, aby něco řekla. Dvakrát svá slova zadržela.
„Jen mluv, mamko,“ pobídl ji jemně Roby a poklepal jí na ruku, aby ji podpořil.
Francisca se mechanicky usmála. Její oči se chtěly rozplakat, zatímco ústa se usmívala. „Já nevím, jestli je pozdě,“ odpověděla. „Opravdu nevím.“ Oči se jí zalily slzami. „Chci věřit, že mu pořád ještě můžeme pomoct. Chci!“ Její dech se znepravidelnil. Roby se otočil ke své ženě a pak se podíval na mne.
„Francisko, co tě na tom tolik zneklidňuje?“ zeptal jsem se v odpověď na fyzické známky její nepohody.
Nahrbila ramena přes hrudník, pro ni zcela netypicky. Charlotte na ni upřeně hleděla připravena pomoci. „Já vím, že všechno, co můžeme dělat, je zkusit to,“ pokračovala Francisca. „Vzpomínáš si, jak ses mě ptal, jak by mi bylo, kdyby se Robertito nikdy nezměnil, nikdy nezlepšil. V Mexiku jsem tu otázku slyšela pořád dokola. Bearsi, moje odpověď zůstává stejná. Chci, aby chápal víc, ale nechci ho nutit, aby dělal něco, co nedokáže nebo nechce. Naučila jsem se ho přijímat, alespoň většinu času.“ Pohlédla na svého muže, hledala jeho oči pro potvrzení vlastních slov. Projevení vlastní zranitelnosti ji překvapilo. „Ale víš,“ řekla, „tohle je jiné. Možná, že zatímco jsem téměř dva roky čekala … dva roky, než jsem si přiznala, že to nedokážu … možná, že, ach, já …“ Francisca bojovala s nutkáním rozplakat se. „Možná … možná.“ Stiskla manželovu ruku, pak se odtáhla a schovala obličej. Charlotte si utřela slzu z oka, jak překládala ta přerývaná slova. Francisca skrývala svůj obličej téměř minutu a pak na mě pohlédla zarudlýma očima. „Možná, že on, že kvůli mně propásl svou šanci!“ Udeřila se obviňujícím způsobem do hrudi.
„Ne, maminko, ne,“ řekl Roby a chytil ji za paži.
„Francisko, co tím myslíš, že kvůli tobě propásl svou šanci?“ zeptal jsem se jemným tónem.
„Vidím na něm ten rozdíl. Vidím! Někdy si říkám, že je dnes jenom tvrdohlavější a něčím zaujatý, ale vím to. Je to teď těžší. Je starší, možná už moc starý. Jeden z doktorů nás varoval, že pokud by Robertito nezačal mluvit do pěti let, už nikdy mluvit nebude. Nikdy.“
„Věříš tomu?“
„Já nevím. Nevím, čemu mám věřit.“ Několikrát udeřila otevřenou dlaní do stolu.
„Kvůli čemu se zlobíš?“
„Omlouvám se.“ Znovu se zprudka napřímila jako fotbalový lineman připravující se na skrumáž.
„Za co se omlouváš?“ zeptal jsem se.
„Chovám se pošetile, hloupě. Co se stalo, stalo se,“ prohlásila.
„I když to tak může být, podstatné je, jak se kvůli tomu cítíš. Pokud tě znepokojuje to, co se stalo, můžeš se sama sebe zeptat proč.“
Roby zvedl ruku. „Myslím, že cítím něco z toho, co cítí má žena. Zkusili jsme vzít všechno v úvahu.“ Jeho hlas bylo sotva slyšet. „Teď, když jsme tady, začíná být jasné, že jsme měli přijet zpět mnohem, mnohem dřív.“
„Co máš na mysli, když říkáš ‚měli jsme‘?“
„Říkám si … kdybych si tohle jen uvědomil před šesti měsíci, před rokem,“ řekl.
„Ale když jsi to neudělal, proč jsi přesvědčený, že jsi měl?“
Charlotte překládala pečlivě každé slovo a její hlas začínal zrcadlit tón a strukturu mého hlasu. Usmála se na mě. Dotkl jsem se jejího ramene a pak obrátil svou pozornost zpět k Robymu.
Promnul si bradu. „Kdybych si to tenkrát byl uvědomil, zavolali bychom vám mnohem dřív … mnohem, mnohem dřív. Udělali jsme to, až když bylo zřejmé, že jsme se ztratili a že chceme vaši pomoc.“
„Když jste tedy zavolali hned, jak jste si uvědomili, že chcete další pomoc, proč věříš, že jste ‚měli‘ zavolat dřív než jste si to uvědomili?“
Roby dovolil svým rtům zkroutit se směrem nahoru a rozpačitě pokrčil rameny. „Skoro jsem měl pocit, že jsme neudělali všechno, ale … myslím, že udělali.“ Roby pohodil hlavou dozadu a hlasitě vydechl.
Francisca se znovu naklonila dopředu. „Ale předpokládám, že Robertito je moc starý.“
„Pojďme si ten strach rozebrat. Francisko, jak by ses cítila, kdyby Robertito byl příliš starý, aby se něco naučil a rostl … že by, a já nic takového neříkám, ale předpokládejme, že by nějak propásl věk, v němž byl ještě na dosah.“
Tvář jí zrudla. „Nechci o něčem takovém přemýšlet.“ Pohlédla stranou. Roby jí mnul paži.
„Francisko, co tě na té otázce tak zneklidňuje?“
Pročistila si hrdlo a upřeně se na mě podívala. „Chci, pro něj víc. Chci, aby byl schopen hrát si a starat se sám o sebe. Ne kvůli mně, Bearsi, opravdu, nikdy jsem nelitovala jediné minuty s ním. Chci to pro něj.“
„Já vím, že to chceš pro něj,“ odpověděl jsem. „Ale chtít něco, je něco jiného, než být nešťastný, že to nemám. Proč bys byla nešťastná, kdyby se Robertito nenaučil tyhle věci?“
Francisca potřásla hlavou. Převracela tužku mezi prsty. „Nebyla bych kvůli tomu nešťastná, ne tak, jako dřív.“ Hlasitě polkla. „Chci ho přijmout takového, jaký je. Opravdu chci. Myslím, že to, co bolí, je pomyšlení, že možná, jestli jsme čekali příliš dlouho, jsme za to zodpovědní. Zničili jsme jeho šance.“
„Věříš tomu?“
„A co to, co říkal ten doktor?“
„Co říkal doktor, svědčí o jeho přesvědčení. Já se tě ptám, čemu věříš ty.“
Okraje jejích rtů zvlnil záchvěv úsměvu. Zavřela oči. „Jsme tu proto, protože víme, že něco můžeme udělat, nebo přinejmenším to můžeme zkusit. Ne, nevěřím tomu, co říkal doktor. Ale, víš, pořád cítím vinu.“
„Kvůli čemu?“
„Kvůli tomu, že jsme zodpovědní.“
„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.
„Je to zase zpátky v situaci, kdy přicházíme a prosíme o pomoc. Chápu, co říkal Roby. Přišli jsme teď, protože teď jsme si to uvědomili. Ale to nemění nic na skutečnosti, že jsme to mohli udělat dřív.“
„Dobře,“ řekl jsem, „když víš, co víš právě teď, právě v téhle minutě, mohla jsi skutečně vědět, že máte přijet dřív, než jste přijeli?“
Několik okamžiků přemýšlela a potom zavrtěla hlavou. „Ne. Stále jsme se snažili s ním pracovat. Postavili jsme speciální místnost v koupelně. Snažili jsme se učit dobrovolníky.“ Vzdychla. „Dokonce jsme šli do té nemocnice na Jihovýchodě.“ Francisca uvolnila obličej. „Myslím, že jsme udělali to nejlepší, co jsme mohli. Četla jsem to ve všech tvých knihách, Bearsi, ale musím si pořád připomínat, že je to pravda. Teprve, když to rozebíráme, jako teď, to začíná být jasné.“ Znovu vzdychla, „Gracias.“
„Můžeš mi děkovat, za cokoli chceš,“ řekl jsem, „ale ne za dobrý pocit, který zažíváš uvnitř. Jen jsem se ptal. Ty jsi dávala odpovědi. Osvobodila ses sama.“
„Vypadá to tak jednoduše,“ ozvala se Charlotte skepticky. „Jak víte, na co se máte ptát?“
„Ah,“ usmál jsem se. „Když se naučíte naslouchat a při tom nesoudit, začnete slyšet otázky v tom, co lidé říkají. Stačí je následovat. Stanou se vaším průvodcem a současně i jejich průvodcem. Na trochu jiné úrovni je to přesně to, co se chystáme dělat s naším malým přítelem Robertitem.“
„Ale co to má co dělat s tím, že máme být akceptující a láskyplní, těmi slovy, co vy dva říkáte celou dobu.“ Rychle přeložila svou otázku Sotovým.
„Když odhodíme přesvědčení a strachy, přes které klopýtáme, jako to právě teď do určité míry udělali Roby a Francisca, přestaneme soudit, staneme se víc akceptujícími, láskyplnými a víc si důvěřujeme. Jakmile to uděláme, změní se i náš postoj k druhým.“
Překlad Věra Havelková