O rodičovské lásce - z knihy "A Miracle to Believe in", autor B. N. Kaufman

„Kvůli čemu jsi smutná?“

„Být matkou bylo pro mě něco, co jsem vždycky chtěla víc než cokoli jiného, víc než cokoli na světě. Milovat dítě a být jím milována. Není to, že …“ Franciska se zastavila. Pohlédla na Robyho, dotkla se konečky prstů jeho tváře a řekla: „Vím, že pro něj je to stejné. Snažíme se Robertita milovat, ale on nás odmítá.“

„Věříš tomu?“

„Není to snad zřejmé?“ řekla.

„Z čeho jste usoudili, že je to tak zřejmé?“ zeptal jsem.

„Když ho chci obejmout nebo políbit, odtáhne se.“

„To je dobrá otázka,“ skočil do toho Roby a naklonil se na své židli dopředu. „Myslím, že jsem vždycky věřil, že právě tohle to jeho odtahování znamená. Ale pokud je přecitlivělý, možná to dělá, jen, aby se chránil … jako s tím sluchem. Takže když na něj zavolám, nemá vůbec zapnutý sluch. Potom samozřejmě nemůže odpovědět. A možná je nějakým způsobem vystrašený.“ Nervózně se poškrábal na čele. „Hádám, že jsem byl příliš zaujat vlastní bolestí z toho, že mě odmítá, že jsem se nikdy nezeptal proč.“

„A teď?“ zeptal jsem se.

„A teď,“ řekl Roby, „jsou tu další možnosti. Vidím to teď jinak.“

„Dovol, abych se znova zeptal. Myslíš si, že odtáhnutí znamená odmítnutí?“

„Myslím, že už ne,“ odpověděl.

„ 'Myslím' zní, jako by sis nebyl jist.“

Roby se rozpačitě uculil. „Asi se ještě stále rozhoduju.“

„O čem?“

„O tom, co to všechno znamená. Pokud Robertito jen dělá, co umí, aby se ochránil, s tím se dokážu smířit. Rád bych, aby se sám dokázal ochránit.“ Široce se zazubil.

„Čemu se směješ?“ zeptala se Suzi.

„Ále, asi tomu, jak člověk předpokládá něco, aniž by o tom zapochyboval. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že Robertitovy reakce nějak souvisejí se mnou … jako třeba, že kdybych byl lepším otcem, tak by mě nechal se jej dotknout.“

„Stále tomu věříš?“

„Ne,“ ujistil Roby.

„A ty, Francisko?“ zeptala se Suzi.

„Chápu, že se Robertito snaží ochránit sám sebe …jediným způsobem, který zná. To dokážu přijmout. To neznamená, že jsme špatní rodiče. Ale, Suzi, ty víš. Chci svého syna obejmout. Chci ho pevně držet. Chci, aby on mě pevně držel.“

„Já vím, jak moc tohle všechno chceš. Také jsem to tak kdysi cítila,“ řekla jemně Suzi. „Ale být nešťastná kvůli tomu, že to nemáš, je úplně něco jiného, než to chtít. Co konkrétně je na tom, že nezažíváš tyto vzájemné projevy citů, tak bolestné?“

„Cítím se tak prázdná.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se Suzi.

„Jako kdyby něco chybělo. Mělo by tam být víc.“

„Kde?“ zeptal jsem se.

„Mezi dítětem a jeho matkou,“ řekla Franciska, „je to celý vztah, co mezi mnou a Robertitem neexistuje. Mělo by tam být o tolik víc.“

„Proč tomu věříš?“

„Proto jsem měla dítě.“

„Chápu, co jsi hledala v dítěti. Ale proč věříš tomu, že by tam mělo být cokoli víc, než tam právě teď s Robertitem je?“

„Protože to tak chci!“ trvala na svém.

„Proč chtít to znamená, že by to tak mělo být?“

„Já nevím. Já nevím,“ řekla Franciska a vrtěla přitom hlavou ze strany na stranu. „Když nad tím přemýšlím, připadá mi to pošetilé. Co je, to je … ale přece chci mnohem víc.“

„To je to, co chceš. Ale jak se cítíš ohledně toho 'co je' právě teď?“ zeptal jsem se.

„Dobrá,“ řekla s trochou váhání, „Je to jasnější. Člověk může sám sebe přivést k šílenství, když se snaží přimět svůj život, aby odpovídal jeho snům. Teď to chápu.“

„To je právě to, co máme na mysli, když mluvíme o očekáváních, o ´mohlo by´ a ´mělo by´,“ přidal jsem. „Pak se dostaneme do situace, kdy toužíme po tom, potřebujeme, aby se věci děly tak, abychom mohli být šťastni. A pokud se nedějí, jsme sklíčení. A tak, zatímco se strachem hledáme to, co nemáme, často opomíjíme věci, které máme.“

„Jsem toho důkazem,“ zašklebila se Franciska, ukazujíc na sebe. „Stěží jsem si připustila vzrušení nad tím, co se událo za poslední dva dny, protože jsem se stále starala o to, jak nedokáže chodit na záchod, sám se najíst nebo mluvit. Normální věci, které by každé dítě mělo umět.“

Franciska se postavila a otočila se k nám zády.

„Co se děje?“ řekl Roby a vyskočil na nohy.

„Jsem v pořádku,“ řekla, „jen jsem si něco uvědomila. Svým způsobem jsem Robertita nikdy nemilovala takového, jaký je. Ale milovala jsem ho pro to, čím jsem doufala, že se jednou stane, čím jsem myslela, že by se každý chlapec měl stát.“

„To není pravda,“ prohlásil Roby. „Vždycky jsi ho milovala a tolik jsi mu dávala.“

„Ano, já vím, Roby, svým způsobem je to pravda. Dávala jsem mu všechno, co jsem mohla. Snažila jsem se ho dotknout, zpívat mu, mluvit s ním, učit ho a …dokonce i vycvičit ho. Ale možná teď mu mohu dát dokonce víc tím, že ho přijmu a budu ho milovat takového, jaký je.“

Překlad V.Havelková