O připojování a motivaci - úryvek z knihy A Miracle to Believe In (vydána 1982, autor Barry N. Kaufman)

Francisca se schovala za skleněnými dveřmi a my jsme s Robertitem začali náš den v koupelně. Suzi už zapnula hudbu a seděla s ním na zemi. Houpali se spolu, ze strany na stranu. Na Robertitově kulatém obličejíčku se objevil zvláštní úsměv. Kdybych chtěl přeskočit dál, až za to, co jsem mohl s určitostí vědět, mohl bych si myslet, že ten človíček si sám sebe docela užíval. Jedna aktivita plodila druhou. Cokoliv dělal, dělali jsme i my.

Během oběda Francisku vystřídal Roby. Byla zavřená ve vaně po několik hodin. Vlasy, obličej i tričko měla promáčené potem. Nicméně místnost opouštěla s úsměvem.

Sasha vklouzla dovnitř s jídlem pro Robertita. Nakrmili jsme ho organickým arašídovým máslem a džemem s rozemletým pšeničným chlebem. Normálně se dokázal neohrabaně krmit sám rukama, přičemž si odkládal jídlo do klína i na zem. Ale protože jsme chtěli rozvinout oční kontakt, krmili jsme ho sami, kousek po kousku. Nejprve jsme museli držet kousek chleba vedle jeho třepajících se ručiček, abychom na sebe přitáhli pozornost. Potom jsme umístili jídlo mezi jeho a naše oči jen několik centimetrů před obličejem a usmáli jsme se. Také jsme používali jemné verbální pobídky, abychom udrželi jeho pozornost. Robertito se natáhl pro jídlo velmi nešikovně, pohyboval letargicky svýma rukama, jako kdyby byly jen chabě připojené k tělu. „Mira,“ řekla pokaždé Suzi, když v ruce držela další sousto.

„Oh Robertito, Robertito,“ zvolala najednou. „Yo te amo, Robertito.“ Suzi pohodila hlavou, stěží schopná udržet se nadšením. „Bearsi! Bearsi! On se na chviličku podíval přímo na mě. Opravdu se podíval! Jsem si jistá. Přímo na mě!“

Po dalších pár hodin jsme vnímali, že Robertito pozoruje, jak ho pozorujeme. V jednu chvíli, kdy jsme všichni společně třepali rukama, najednou přestal a nechal mě a Suzi třepat dál. Periferním viděním nás se zájmem pozoroval. Přestali jsme třepat. Potom znovu zatřásl rukama. Následovali jsme ho. Po tváři se mu rozlil neuvěřitelný úsměv. Měl to! Nemohl jsem tomu uvěřit, ale měl to. A jenom za půldruhého dne. Jak se to mohlo tak rychle vyvíjet? Přemýšlel jsem. Á, usmál jsem se, rychle - pomalu, to jsou jen soudy a očekávání.

Nabídli jsme mu puzzle a další jednoduché hry, které hned odmítl. Suzi i já jsme ho celý den zkoušeli hladit po nožičkách. Pokaždé se odtáhl pryč. K večeru nám konečně dovolil fyzický kontakt. Přešel jsem od hlazení nohou k hlazení rukou. Velmi, velmi pomalu a jemně jsem přesunul ruce na jeho bříško a na záda. Jak jsme se ho dotýkali, přestal ten malý človíček s třepat rukama. Náhle vyskočil na nohy a začal znovu chodit v kruhu. Následovali jsme ho.

Večeře se servírovala na podlaze v koupelně. Každé sousto jsem dal do výše svých očí a usmál se, stejný rituál jako při obědě. Robertito se tentokrát zdál více soustředěný. Čtyřikrát se na mě směle podíval, i když pokaždé jen na pár vteřin. Skutečný, spontánní oční kontakt! Změny, které vycházely z něj samotného. Byly to nádherné a hluboké kroky.

Dítě, které přichází samo od sebe, motivováno zevnitř, je významně rychlejší a efektivnější v růstu a získávání toho, co chce. Věděli jsme, že pokud někdy Robertito bude chtít zlézt tu horu, bude to muset udělat sám … ne proto, že jej k tomu někdo vybídl, ale jako výraz vlastní vůle.