O používání hudby - z knihy A Miracle To Believe In (B. N. Kaufman, 1982)

… Laura byla rozněžnělá a obzvlášť blažená, když se zapomněla nadšením z Robertitova zjevného citu pro hudbu. Hrála mu na marimbu, z přehrávače i na japonskou dřevěnou flétnu. Jeho „ismy“ se snížily. V tomto tichém, uklidňujícím a nerozptylujícím prostředí se soustředil na zvuky vně jeho samého. Otevřeli jsme další cestu, kterou jsme spolu mohli mluvit … hudbu!

Vzpomněl jsem si na prohlášení ředitelů dvou různých psychiatrických zařízení. Oba souhlasně tvrdili, že hudba by měla být vyňata ze světa autistického dítěte, protože podporuje „znepřítomnění“ a navozuje nevhodné chování jako houpání, točení a mávání. Místo, aby využili oblíbené aktivity dítěte jako přirozený způsob komunikace a vyjádření zájmu, volili svůj vlastní soubor rigidních postupů, často omezujících a trestajících dítě za tyto projevy. Stejné chování, díky kterému jsme my měli jistou naději na kontakt, a nezáleželo na tom, jak nepatrnou, toto chování tihle lidé odsuzovali.

Náhle jsem si představil tisíce Laur a Robertitů na koncertě. Byli by nerozeznatelní od kohokoli jiného v publiku. Nikdo by jim nebránil v houpání nebo kolébání podle hudby. A co lidé, kteří si bubnují prsty nebo si pískají nebo se poklidně houpají v babiččině houpacím křesle? Přestože i oni provozují své vlastní sebestimulující rituály, chtěli bychom jim snad přivazovat prsty, zalepovat ústa a přitloukat křesla hřebíky k podlaze?