O masáži mozku - úryvek z knihy A Miracle To Believe In (B. N. Kaufman, 1982)

Matka a dítě spolu. Pro jinou ženu by to mohl být jen jeden prchavý moment mezi mnoha jinými. Dotýkat se dítěte a mluvit s ním byly pro většinu matek jednoduché nekomplikované každodenní činnosti. Pro Francisku Soto to byly malé zázraky, které se svým synem prožívala jen zřídka. Vryla si ty vteřiny nesmazatelně do paměti. Stanou se majáky, které pomohou nasvítit její další cestu.

Zatímco odpočíval při hudbě a nechal matku, aby se jej dotýkala, stále trhaně pohyboval rukou … pravou rukou. Pravé chodidlo si s povážlivým tlakem masíroval o podlahu. Něco na jeho pohybech mi připadalo neuvěřitelně povědomé. Celý den jsem měl pocit deja vu, když jsem ho pozoroval. Srovnávání s Raunem a dalšími dětmi, se kterými jsme pracovali, ale žádné pochopení nepřineslo.

„Můj Bože,“ uslyšel jsem sám sebe vykřiknout. Vzpomněl jsem si! Prudce jsem vyskočil na nohy, čímž jsem vylekal Francisku i Robyho. Pár sekund jsem svůj odchod pozdržel, abych je ujistil, že je vše v pořádku.

Natahoval jsem nohy a pádil chodbou dolů. Ve chvíli, kdy jsem letěl přes první schod, už jsem téměř běžel. „Charlotte! Charlotte!“

„Teď nemůžu,“ odpověděl líný hlas.

Můj vpád do kuchyně byl přerušen komickým nárazem do její netečné postavy. Seděla s nohama na stole, telefon zastrčený mezi ramenem a hlavou a jednou rukou si nanášela lak na nehty druhé ruky. Charlotte na mě zírala. „Blázen!“ myslela si tiše, oči fascinovaně upřené na můj zdvihající se hrudník.

Věděl jsem, co si myslí, a začal jsem se smát. „Hádám, že vypadám jako blázen.“ Zalapala po dechu a obrátila do sebe svou láhev. „Vážně,“ řekl jsem, „nechci tě rušit, ale nemáš ty nebo Francisca šicí soupravu?“

„Teď?“ zeptala se.

S poukázáním na její zjevné zaneprázdnění telefonickým hovorem jsem řekl: “Je to moc dlouhé vysvětlování, ale opravdu ho potřebuju.“

Zamumlala něco do sluchátka a vykráčela z místnosti. Když se vrátila, položila mi do rukou cestovní šicí soupravu.

Poděkoval jsem jí, zatímco jsem se přehraboval mezi cívkami a špendlíky. Jakmile jsem našel tu největší jehlu, položil jsem krabičku na stůl a po třech schodech pádil po schodišti zpátky nahoru. Po špičkách jsem vešel do Robertitova pokoje, potichu řekl několik slov španělsky a přerušil jsem sezení. Celou tu dobu jsem v hrudi a rukou cítil svůj tep.

Pomalu jsem odvedl tu osůbku se sladkou tvářičkou doprostřed místnosti a jemně ji přiměl položit se na záda. Zul jsem mu boty i ponožky a vyhrnul rukávy. Kupodivu mi nijak neodporoval. Překvapilo mě, jak spolupracoval. Bylo to téměř, jako by věděl.

Hladil jsem ho po měkkých poddajných rukou. Sledoval jsem ty velké oči, jak se pohybují ve svých jamkách, dokud se nezastavily na stropním světle. Na tváři se mu usadil velmi pokojný výraz. Robertito tam ležel jako miminko, otevřený a důvěřivý.

„Bearsi?“ vyhrkla Francisca, když uviděla, jak jsem z náprsní kapsy vytáhl jehlu. Ujistil jsem ji lámanou španělštinou, znakovou řečí a tím nejjemnějším výrazem, jaký jsem na tváři dovedl vytvořit.

„Neboj, chlapečku, nebudu ti ubližovat,“ řekl jsem anglicky svému malému příteli. Podržel jsem v ruce jeho levou dlaň. „Tito, může to štípnout, ale nikdo ti neublíží. Dobře? Připrav se. Udělám to teď. Právě teď.“ Píchl jsem ho kovovým hrotem do měkké části dlaně. Okamžitě se odtáhl a zahleděl se mi přímo do očí. Usmál jsem se na něj a pohladil ho po rameni. Opět obrátil svou pozornost ke světlu. Snažil jsem se, aby každý můj pohyb byl čitelný v naději, že něco, cokoli pronikne k němu, a provedl jsem totéž s jeho levým chodidlem. Zase poskočil. Ohnul koleno a zasunul nohu pod sebe. „To je v pořádku, zlatíčko. Je to v pořádku.“

Pocítil jsem chvilkovou úlevu, která vymizela, když jsem prozkoumal pravou stranu jeho těla. „Všichni tě milujeme. Yo te quiero, Robertito. Bien, mi amigo.“ Tentokrát jsem zadržel dech, když jsem zvedl jeho pravou ruku. Sklouzl jsem prsty po hladké kůži a potom jej píchl jehlou. Žádná reakce.  Absolutně žádná reakce. „Možná jsem to dobře netrefil,“ mumlal jsem nahlas. „To je dobré, kamaráde. Udělám to ještě jednou. Někde, Robertito, poslouchej mě.“ Přitlačil jsem špičku do jeho kůže. Tentokrát nebylo pochyb. Nereagoval.  Ani jeho tvář, ani oči, ani jeho tělo na bodnutí jehlou nijak nereagovaly. Otestoval jsem prsty i hřbet ruky. Jedině, když jsem silně zatlačil, se zdálo, že něco cítí. Francisca nervózně vzdychla, zmatená mým objevem. Roby si klekl vedle mne a s úžasem přihlížel.

Když jsem Robertita dříve během tohoto sezení pozoroval, všiml jsem si, že si stimuluje pravou ruku častěji a zcela jiným způsobem než levou. Spíš, než že by prováděl pouhý repetitivní pohyb, vytrvale třepal rukou s určitou zuřivostí a intenzitou, která mi připomněla mě, když se snažím „probudit“ přeleželou ruku. Občas, když spím zkroucený, musím pak zatřepat nebo proklepat si ruku, když ji chci oživit ve snaze nastimulovat v ní nervy a krevní oběh. Možná se Robertito pokoušel dělat přesně to samé.

Pokaždé, když jsme se něžně dotkli ruky toho chlapečka, odtáhl se. Ale občas, když jsme ho chytli větší silou, kontakt nám dovolil. Ačkoliv bych mohl bušit svou přeleželou rukou do stolu, možná bych také nesnesl lehké pohlazení.

Položil jsem si Robertitovu pravou ruku do dlaně a masíroval ji tak silně a důkladně, jak jsem jen mohl. Neodtáhl se. Natáhl jsem mu ruku na zem a jemně do ní bouchal otevřenou dlaní. Robertito se usmíval. Skutečně se usmíval. Hlava se mu klátila ze strany na stranu, jak se chichotal, stejně jako dítě, které někdo lechtá. Srdečné dětské hihňání naplnilo místnost. Francisca si zakryla zvlhlé oči a rozesmála se. Roby popadl svého syna za pravou nohu a následoval mě se stejným postupem. Objevili jsme spojení, primitivní a hrubé, ale spojení, s jehož pomocí můžeme sdílet a komunikovat na fyzické úrovni.

Znovu mi přišel na mysl fascinující obraz města duchů v levé polovině jeho mozku. Možná, že tato inaktivita nejen, že ovlivnila jeho komunikaci a kognitivní funkce, ale měla také druhotné následky v oblasti motorické aktivity na pravé straně jeho těla, vzhledem k tomu, že tato tělesná funkce souvisí s opačnou stranou mozku.

A co je důležitější, nervová spojení vedou impulzy po stejné trase oběma směry. V typickém případě ruka cítí horko, komunikuje bolest z popálení do mozku a mozek v bleskurychlé reakci instruuje ruku, aby provedla pohyb. My jsme se rozhodli, že se pokusíme aktivovat Robertitův mozek láskyplnou stimulující paralelní hrou kombinovanou se stimulací pomocí velkého objemu slov. Ale teď, pokud mu pomůžeme „probudit“ jeho pravou ruku, budeme současně masírovat mozek skrze jeho hmat. Třením a údery do jeho ruky budeme posílat impulzy zpět podél nervových vedení k tajemnému trůnu v jeho hlavě. Odpověď? Žádná. Ale zcela jistě jsme objevili novou cestu, most z našeho světa zpět do jeho.