O „hluchotě a slepotě“ dětí s autismem a stavění mostů - úryvek z knihy A Miracle To Believe In (Barry N. Kaufman, vydána 1982)

Během druhého dne jsme zkoumali jeho reakce na vnější podněty. Suzi zabouchala gumovým kladívkem do bubnu. Žádná odpověď. Upustil jsem přímo za ním na dřevěnou podlahu knihu. Opět žádná reakce. Ale později, když jsem zacinkal klíči ve své kapse, otočil se a podíval se přesně do místa, odkud zvuk vycházel. Zdál se být slepý k některým věcem, a přece vizuálně pozorný k jiným. Robertito vykazoval klasický rys autismu; selektivní pozornost k percepčnímu a sluchovému podnětu. Ve skutečnosti dokázal vypnout svůj zrak nebo sluch tak dokonale, že k němu nic nedokázalo proniknout. V rychlém sledu vypínal jeden smysl, pak druhý a selektivně se soustředil vždy jen na jeden podnět. Když na něj Francisca mluvila, hypnotizovaně zíral na svůj papír. Vzpomněl jsem si na doktora, který vytýkal jednomu autistickému dítěti, že odmítá svět. Můj poznatek ukazoval na to, že to může být úplně naopak; to dítě se mohlo věnovat svou pozornost nějaké specifické části okolního světa. Tento chlapec svou matku neodmítal; on se prostě soustředil na to, co viděl, místo toho, co slyšel … a tak se tento vstup k němu nikdy nedostal. Když se Roby pokusil zaujmout jeho pozornost barevnou plastovou panenkou, chlapec se opět nedal vyrušit. Jeho pozornost poutal dvoutónový zpěv linoucí se z jeho hrdla, jež oslepoval jeho oči, když se soustředil na poslouchání. Robertito se neodtahoval od svého otce; byl přitahován jednou z mnoha svých fascinací. Vnímal jsem za tím úžasným poklidem jeho tváře hlubokou inteligenci.

Možná, že byl supersenzitivním dítětem, u něhož trauma porodu vedlo k extrémnímu bombardování podněty zvenčí. Pokud zvuk upuštěného špendlíku zněl jako petarda a zavření dveří jako prásknutí hromu, potom se mohl v sebeobraně proti akutnímu přetížení systému uzavřít. Při tom mohl zpřetrhat spojení, která už nedokázal lehce znovu navázat, čímž zanechal svět vjemů ve zmateném chaosu. A možná, že opačná možnost byla také správná. Robertito v reakci na nízkoobjemový přívodní systém zesílil své vnímání tím, že odstřihl vždy jeden smysl, aby se mohl soustředit na druhý. Nebo běželo před jeho vnitřním zrakem úžasné filmové plátno, které trvale odvádělo jeho pozornost od světa kolem něj? Důvody nebyly tak důležité jako vědomí, že je třeba zabývat se smyslem, který právě používal, nechat se jím vést a reagovat na jeho narážky. Pokud bylo možné postavit mosty do jeho světa, pak jen po cestách, které nám sám zpřístupnil.

 

Překlad V.Havelková