Část prologu z knihy "A Miracle to Believe in" (Zázrak, v nějž můžete uvěřit) - autor B. N. Kaufman

Kolem Raunových prvních narozenin jsme si všimli jeho rostoucí necitlivosti ke zvukům a hlasům; už nereagoval na své jméno. Během následujících měsíců se k tomuto jeho chování ještě přidala tendence nehnutě zírat a být pasivní. Dával přednost hraní si o samotě před interakcí se svou rodinou. Visel nám ochable v náručí jako hadrová panenka, nikdy se nepokoušel chytit nebo nás obejmout. Testy ani návštěvy lékařů a nemocnic nepřinesly žádné jednoznačné odovědi kromě nejasného ujišťování, že ze svých podivných návyků vyroste.

Kolem sedmnáctého měsíce věku se Raun stáhl od veškerého lidského kontaktu a vklouzl za neviditelnou neproniknutelnou stěnu. Trávil nekonečné hodiny ponořený do sebestimulujících rituálů; houpal se, třepetal prsty před očima, roztáčel každý předmět, který mohl najít a nakonec se točil sám. Rozvoj řeči žádný. Beze slov, bez ukazování prstem. Žádné vyjadřování svých přání. Nikdy neplakal, že chce jíst, nikdy nedával najevo,že chce přebalit nebo zvednout z postýlky. Někdy to vypadalo, že je slepý, jindy hluchý. Tichý a odtažitý, zmrazený ve svém vlastním osamění.

Nakonec mu byl diagnostikován klasický dětský autismus, tradičně považovaný za podkategorii dětské schizofrenie, ačkoli v poslední době byl nahlížen jako poškození mozku nejasné příčiny s hlubokým doživotním potižením v oblasti kognitivních schopností a komunikace. „Beznadějné.“ „Nevyléčitelné.“ To byla skrytá poselství z literatury a od odborníků, které jsme konzultovali po celé zemi. Jeden lékař navrhoval umístění Rauna, tehdy rok a půl starého, do ústavu.

Většina terapeutických programů, které jsme viděli, byly sotva víc, než pouhé experimenty. Ať už byly založeny na psychoanalýze, senzorickém učení nebo behaviorálních technikách, procento dětí, u kterých bylo dosaženo nějakého úspěchu, bylo tristní, snad jen několik z každé stovky, přičemž tyto úspěchy představovaly zvládnutí drobných úkolů na primitivní úrovni.

Setkali jsme se s lékaři, kteří předepisovali léčbu elektrickými šoky s dobytčími bodci dětem ani ne pětiletým, protože nějaký odborník, učitel nebo rodič považoval jejich chování za nepřijatelné. Jiní chlapci a děvčátka byli zamykáni do přenosných skříní bez oken jako součást averzivní terapie. Další jen chabě mumlali, ruce a nohy přivázané k židli,aby se nemohli houpat a třepat. Dokonce i v těch „nejhumánnějších“ programech terapeuti, vzdor své prohlašované citlivosti, přistupovali k těmto dětem s odmítnutím.

Odvrátili jsme se zády, odmítli upustit od svých dobrých pocitů, odmítli zničit život tohoto křehkého, odlišného dítěte tím, že ho umístíme do kamenných zdí nějakého bezejmenného ústavu. Rozhodli jsme se vytvořit svůj vlastní program založený na filozofii Volby, zakotvený v milujícím a akceptujícím přístupu. Náš postup bude respektovat jeho důstojnost, místo aby ho nutil přizpůsobit se našim představám nebo našemu chování. Byli jsme si vědomi toho, že, v rámci svých možností, Raun, stejně jako my všichni, dělá to nejlepší, co dovede.

Poté, co jsme ho nekonečné hodiny pozorovali, katalogizovali jeho chování a reakce, rozhodli jsme se připojit k našemu synovi v jeho světě s láskou a přijetím, abychom porozuměli a poznali jeho vesmír tím, že se staneme jeho součástí. Nejprve jsme se soustředili na imitaci jeho chování, nejen jako taktiku nebo strategii, ale upřímně být s ním; houpali jsme se, když se houpal, točili se, když se točil, plácali rukama, když plácal on. Několik lékařů označilo naše snažení za tragické, protože prý pravděpodobně podporujeme synovo nevhodné chování. Ale vhodný a nevhodný pro nás nemělo žádný použitelný význam ve snaze dotknout se tohoto velmi se odlišujícího chlapečka. My jsme chtěli jen nějak najít cestu k tomu, jak říct: „Hej, Raunči, ať jsi, kde jsi, je to v pořádku. Hej, Raunči, milujeme tě.“

Obě naše dcery, Bryn, tehdy sedmiletá, a Thea, tehdy čtyřletá, se účastnily jako milující učitelky svého bratra. Trénovali jsme ostatní, aby mohli pomáhat, používajíce principy a přístup Volby jako svůj nástroj. Kousek po kousku, šroubek po šroubku jsme začali stavět mosty.

Ačkoliv jsme pracovali se svým synem tři roky, celkem téměř deset tisíc hodin na principu jeden na jednoho, již za první rok se tento totálně uzavřený, němý, sebestimulující, funkčně retardovaný, autistický a „beznadějný“ chlapec stal společenskou, upovídanou, vřelou a milující lidskou bytostí se schopnostmi dalece přesahujícími svůj věk. Dnes, v sedmi letech, navštěvuje běžnou druhou třídu v běžné škole. Raun Khalil, sociálně i verbálně vyspělejší než mnozí jeho vrstevníci a beze stop po svém dřívějším postižení, miluje život a život na oplátku miluje jeho. V mnoha ohledech byl a je pro nás všechny velkým učitelem a podněcující silou. To, co se musel naučit náš syn, dát respekt a důvěru sám sobě, se i my, jak se zdá, musíme stále učit. A Robertito Soto, tím, že vstoupil do našich životů, nejen že byl výzvou pro své rodiče a každého člena skupiny, kterou jsme utvořili, ale stal se tajemným zrcadlem, před nímž se nikdo z nás nemohl ukrýt. Pomoci mu znamenalo milovat ho a přijmout kvůli člověku, kterým byl, ne kvůli tomu, kterým mohl být. Ale předtím, než jsme mohli přijmout jeho, museli jsme se nejprve naučit čelit sami sobě a přijmout se … asi nejdůležitější, zato ale nejméně viditelná část naší cesty, bez níž bychom nemohli ani doufat, že se dostaneme k tomuto malému chlapci, ani důvěřovat tomu, co si zvolil … nebo si troufnout důvěřovat sami sobě.

Překlad V.Havelková