Naše příběhy

Tomášek se narodil v podstatě z bezproblémového těhotenství, má o tři roky starší zdravou sestřičku. Kvůli novorozenecké infekci, dvěma operacím a několika zánětům středního ucha měl v sobě už víc antibiotik, než já za celý dosavadní život. V deseti měsících konstatovala doktorka centrální hypotonii, trochu jsme rehabilitovali a Tomík začal chodit v 16 měsících. V roce uměl pár slovíček, v roce a půl jsem si říkala, že bude mluvit dřív než jeho sestra, která řekla první větu až po 2. roce. Pak ale začala jeho slovní zásoba tak nějak stagnovat, naučil se nové slovo, ale přestal používat jiné, později už jenom ubíral. Probíhalo to tak pomaloučku, že jsme si dlouho ani neuvědomili, že to není v pořádku a nemyslela si to ani naše obvodní lékařka. Naprosto plíživě zmizel oční kontakt, Tomík postupně nereagoval na zavolání ani na zvuky. Říkali jsme, že náš syn žije ve svém světě ... až se mi jednou vynořilo v hlavě slovo autismus, to bylo Tomášovi asi 2 roky a 4 měsíce. Vyslovila jsem ho nahlas, ale myslela jsem to skoro jako vtip a nechtěla se tím dál zabývat. Ale můj muž sedl hned k iternetu a našel na stránkách APLA diagnostická kritéria autismu. Bylo jasné, že Tomík jich většinu splňuje, snad jen kromě odmítání fyzického kontaktu a záchvatů vzteku. Asi za pět měsíců jsme měli diagnózu . Od 3 let a 3 měsíců byl Tomík integrován v běžné mateřské školce s asistentkou. Slušně spolupracoval, ale nemluvil, jenom si prozpěval slabiky. Učil se kývat "ano", ukazovat, dívat se do očí. Začal nám nosit komunikační karty. Relativně dobře se naučil chodit na záchod, nepočůrává se ani v noci. Dnes, téměř v devíti letech, se dovede jakžtakž sám obléknout, ale jen těžce se přizpůsobuje změnám ročního období. Když se uprostřed zimy náhle udělá teplo, je problém. Mytí rukou stále musíme připomínat a dohlížet, s čištěním zubů je to podobné. Lžičkou se najíst umí, pokud ovšem chce. Zato jiné věci, jako ovládání přístrojů, napodobuje skoro dokonale. Má nesmírně omezené spektrum potravin, jí hlavně pečivo, k obědu velmi neochotně talíř polévky. Nejí ani sladkosti.

S ročním odkladem Tomík nastoupil do berounské speciální školy v ul.Karla Čapka, kde je docela spokojený a poměrně dobře tam pracuje, někdy lépe, někdy hůř. Jeho řeč se postupně pomalu zlepšuje, aktivně užívá několik desítek slov  s velmi setřelou výslovností. Každopádně z něj máme stále radost!